Polská šavle

Polska szabla husarska

Šavle, primárně sečná zbraň se do střední Evropy dostala z východu, zejména pak s tureckou invazí na počátku 16. století. Oproti rovnému evropskému meči nebo vojenskému kordu se šavle liší v základní stavbě charakteristicky zakřivenou osou čepele, jež způsobovala větší řezné rány než čepel rovná. Zdomácněla ponejvíce v Uhersku a Polsku (v obou těchto zemích je tato zbraň nazývána szabla) a začala být používána pravidelnými jednotkami lehkého jezdectva. Typ šavle, kterou byli vyzbrojeni „okřídlení husaři“ polského krále Jana III. Sobieského, slavného vítěze nad Turky v bitvě u Vídně 12. září 1683, se začal dostávat do jízdních jednotek habsburské armády. Šavle postupně vytlačila tradiční vojenské kordy a palaše a získala naprostou dominanci jako zbraň jízdní. Od poloviny 18. století se stala i poboční zbraní důstojníků a poddůstojníků pěchoty.

Polsko-litevské soustátí, Rzeczpospolita (1505-1795), přestalo ke konci 18. století existovat, avšak osvědčený typ polské husarské šavle (polska szabla husarska) s mírně zakřivenou širokou čepelí a typickým záštitným obloukem byl postupně zařazován v různých jízdních a pěchotních variantách do výzbroje mnoha evropských armád. Velice efektivní šavle lehkého jezdectva armády Habsburské monarchie M1768 se stala vzorem pro slavnou šavli armády Spojeného království M1796 z období napoleonských válek, kterou následně převzala armáda Pruska pod názvem M1811 (Blücher) pro své husary, dragouny a hulány. Pruská šavle M1811 dala vznik další skvělé pruské šavli M1873, používané až do 1. světové války. Ještě v polovině 19. století se polská husarská šavle promítla do italské šavle M1855, používané v bojích za sjednocení Itálie.

Posledními šavlemi ve výzbroji polského jezdectva, vycházejících přímo z polských husarských šavlí 17. století, byla šavle M1921 (szabla wz. 21), jíž polská kavalerie použila během bojů s bolševiky ve dvacátých letech minulého století, a M1934 (szabla wz. 34), zvaná ludwikówka podle místa výroby, kterou byly vyzbrojeny jednotky polské jízdní pěchoty bránící Polsko při nacistické a sovětské invazi v roce 1939. Polská husarská šavle, se kterou plukovník Michał Wołodyjowski, hlavní hrdina románů polského spisovatele Henryka Sienkiewicze Ohněm a mečem (1884), Potopa (1886) a Michał Wołodyjowski (1888), bránil Polsko proti turecké invazi v 17. století, se v téměř nezměněné podobě používala v armádách Evropy až do poloviny 20. století.

Škola Ars Dimicatoria následuje metodiku polského směru šermu šavlí pod přímým vedením mistra šavle Dariusze Ostaszewského (Towarzystwo Szabłistów/Towarzystwo Jazdy Dawnej), žáka maestra Wojciecha Zabłockého z Varšavy.

Metodika: maestro Wojciech Zabłocki, Polsko
Instruktor: prévôt d’armes Michael Kňažko
Metodické příručky:
Michał Starzewski: O szermierstwie 1830
Leonid Křížek, Jiří Kovařík: Historie evropských duelů a šermu II – Čas rváčů a duelantů, Praha 2014
Wojciech Zabłocki: Šavle světa, Praha 2016
Zásahová plocha: celé tělo, sečmo i bodmo